PICHA

Po liberalismus je u nás odjakživa poptávka. Někdejší úspěch Unie svobody a následně i Zelených spočíval v obsazení tohoto volného místa na politickém trhu. Kam se liberální myšlenky poděly v proběhnuvších volbách? Ze stran nad hranicí mojí rozlišovací schopností se k tomuto konceptu otevřeně hlásili Zelení, Svobodní a snad i Suverenita - ani jednomu uskupení se nepodařilo penetrovat Sněmovnu, a tak se nabízí otázka, co bude s liberální myšlenkou teď?

Za jeden z hlavních důvodů neúspěchu ČSSD ve volbách je označeno nesprávné vedení předvolební agitace. Paroubek prý vedl či byl veden v kampani americkým modelem, čímž se patrně míní verbální agresivita v médiích, bulvarizace programu a přílišná vlezlost bilboardů, tiskovin a prohlášení (např. iDnes). Tato vyhrocenost a urputnost prý měla na naši holubičí povahu odrazující účinek, buldozer Paroubek už lidem lezl na nervy. Partaj ho nedokázala zavčas polidštit či izolovat, a to i navzdory heroickému výkonu jeho manželky a Sobotkovu monoklu. Volební neúspěch socdem je tak interpretován jako nespokojenost voličů s agresivním stylem kampaně.

Věci veřejné jsou podezřelá strana s nejasnými osobami a obsazením, programem, politickou kulturou a motivy. Vlastně je to strana, která ztělesňuje všechno to špatné, co na české politice vidím: povrchnost maskovanou za sloganovitý idealismus, nekompetentnost, neprůhlednost, rozhodování založené na krátkodobé poptávce, zbabělost a demagogii. Věci veřejné jsou jako privátní televize, která úzkostlivě sleduje koláčové grafy, má charismatického führera, převzala od úspěšných zahraničních televizí nějaké telenovely a čeká, že se budou líbit i zde. Očekávám, že stejně jako nejmenovaná privátní televize získala mandát díky nerealizovanému programu složeném z dokumentů a vzdělávacích pořadů, tak i VV nám ve skutečnosti záhy naservírují program složený z obvyklých televizních ingrediencí, tj. z reklam, skandálů a žertování se sporťákem. Očekávám taky, že si brzy svého diváka najde a vychová si ho k pasivitě.

Nikdy mne politika příliš nezajímala, ale profesní i osobní zájem o teorii argumentace nakonec vedl i k tomu, že jsem poslední půlrok sledoval naši politickou scénu s enormním zájmem. Byly to první volby, které jsem sledoval pečlivě a s napětím; byly to první volby, u kterých jsem se obtěžoval přijmout nějaký názor; byly to první volby, ve kterých jsem se snažil někoho o něčem přesvědčit. Pravda, většinou pomocí vulgárních vtípků, osobních útoků a zesměšňování na Twitteru, ale jako soukromá osoba si to mohu dovolit a hlavně mě to bavilo. Někdo chodí svoji agresivitu vybíjet na kurt nebo na disco, já na Twitter. Můj vliv byl sice nijaký, ale mám pocit, že jsem se do kampaně taky aktivně zapojil. Tento post má být osobní. Chci si zde sesumírovat postřehy, které mě při pohledu na průběh a výsledek voleb napadly - a rovněž uvést důvody a očekávání, která si s novou politickou konstelací spojuji. A to proto, abych za pár let, až zase půjdu volit, mohl svoje očekávání porovnat s dosaženými výsledky a vzít to při rozhodování do úvahy.

Političtí debatéři se věnují postu Ondřeje Lišky, ve kterém vysvětluje, proč označil odpůrce zelených z iniciativy D.O.S.T. za neonacisty. V něm Liška píše, že mezi sympatizanty iniciativy patří i lidé, kteří jsou podle něj prokazatelně spojení s pravicovým extremismem. Liška uvádí tři jména: Michal Kretschmer, Jan Skácel, Ladislav Bátora. Bohužel se nějak nemohu dostat k přesnému znění toho, co všechno Liška o D.O.S.T. řekl a co mu vyčítají, ale dle všeho se má za to, že se dopustil unáhleného zoběcnění. Koneckonců i já jsem si to ještě před pár hodinami myslel. Uvedená trojice totiž není v žádném smyslu reprezentativním vzorkem. Zdá se tedy, že Liška založil svoje tvrzení na nezdůvodněném přenesení nahodilé vlastnosti z části na celek. Problém je, že to nelze říct s úplnou jistotou. Liška píše:

Jsem oponentem bakalářské diplomové práce kolegy Ondřeje Salamona. Jeho práce je věnována polemice mezi Aristotelem, Filoponem (který Áčko kritizoval) a Simplikiem (který Áčko proti Filoponovi hájil). Zaujala mě rekonstrukce Filoponova zlomku I/5 i Simplikiův komentář k této pasáži, o kterém se tuzemští badatelé - Jaroslav Daneš, který Filopona přeložil, či Ondřej Salamon - vyjadřují s despektem. Filoponův argument hodnotí jako adekvátní, Simplikiovu kritiku pak jako neúspěšnou. Pokusím se ukázat, že opak je pravdou, tedy že Filoponova námitka není relevantní a že Simplikios na tuto chybu správně poukazuje.